Kristina Váňová: Za Čapky na Slovensko

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

O návštěvě míst pobytu bratří Čapků na Slovensku jsem uvažovala již několik let. Prvním vodítkem se mi stala kniha Vlastimila Fišara Bratři Čapkové a Slovensko, kterou k vydání připravil Kruh přátel české kultury v Bratislavě v roce 1990. Jak asi vypadá Oravský Podzámok, Topolčianky a další místa dnes? Najdeme tu stopy Josefa, Karla, udržuje někdo masarykovskou tradici v samostatné Slovenské republice?

Konkrétní podobu dostal záměr cesty za bratry Čapky letos na jaře, kdy jsem spolu s panem Protivou byla přítomna slavnostnímu předání ceny Karla Čapka panu doktoru Mědílkovi v Trenčianských Teplicích. Tam se o naši malou delegaci vzorně staral pan Ivo Veliký, známý slovenský čapkovec. Nabídl se připravit trasu cesty i ubytování a termín návštěvy byl stanoven na podzim tohoto roku.

Začátkem října tedy vyrazila se mnou i paní doktorka Dandová, badatelka Památníku národního písemnictví. Obě jsme povahy sportovní, ba dobrodružné, a moc jsme se těšily. Cestu ze Staré Huti přes Prahu do Trenčína jsme zvládly ve stanoveném čase, jen jsme se trochu ztrácely ve spleti objížděk za Slavkovem u Brna. Docela jsme už pochybovaly, že jedeme správným směrem ke hranicím, nicméně krajina byla krásná a počasí nám přálo, nakonec i hraniční přechod se objevil. V Trenčíně nás pan Veliký již očekával, ubytoval nás a večer jsme ještě probrali program naší návštěvy na další dny.

Josef Čapek: Na stráni. 1937.

Druhý den jsme vyrazili hned brzy ráno do Martina a Bystričky. Za Trenčínem jsme vjeli do údolí Váhu, míjeli jsme známá místa spojená s historií Slovenska i nádherné přírodní scenérie. Naší první zastávkou byla obec Predmier. V této vesnici se narodil Jozef Ignác Bajza, národní buditel, kněz a spisovatel - má tu v parku pomník. My jsme však hledali rodný dům jiného muže spojeného s čapkovskou tradicí, a sice pana Vlastimila Fišara. Pan Veliký nám po chvilce skutečně ukázal nízký domek naproti parku. Jeho současná obyvatelka - stará paní - nám však již nedokázala dát žádnou bližší informaci. Pozoruhodností Predmieru je také socha Milana Rastislava Štefánika v životní velikosti, stojící u kostela. Je to jediná Štefánikova socha na Slovensku, která se uchovala i v čase komunistického režimu. Občané obce prý ji nedovolili odstranit a jsou hrdí na to, že tento pomník stojí na význačném místě jejich obce nepřetržitě od 19.10.1930 až do dnešních dnů. Sochu vytvořil akademický sochař Pavol Bán. Vrátili jsme se na hlavní silnici a pokračovali do Martina. Tam nás již očekávali zástupci Klubu přátel TGM a MRŠ - paní Frkáňová, pan doktor Geryk a paní Bukovská, kteří nás doprovodili do nedaleké Bystričky.

Josef Čapek: V horách. 1935. Josef Čapek: V horách. 1935.

Bystrička byla častým místem pobytu T.G. Masaryka, který na Slovensko pravidelně zajížděl od r. 1887 a měl tu řadu přátel. Vybral si tuto obec pro prázdninový pobyt celé své rodiny na doporučení statkáře Rudolfa Krupce a zpočátku byl v podnájmu na statku Lehotských. Rodina tu žila jednoduchým způsobem vesničanů. K Masarykovým přátelům zde patřil Ladislav Thomka Markovický, jehož dům, i když zanedbaný, stojí v původním stavu. K Bystričce této doby se pojí řada vzpomínek Masarykových dětí - Jana a Alice, šťastná tu bývala i jejich matka Charlotta. Idylické prázdninové pobyty ukončila názorová roztržka T.G. Masaryka se S.H. Vajanským (žijícím v Martině) v roce 1901.

Po první světové válce a vzniku Československa se T.G. Masaryk na Turiec vrátil. Alice Masaryková zakoupila původní Lehotskou kúrii a na jejím místě nechala postavit nový rodinný dům podle projektu architekta Jána Pacla. Zde se sešla celá rodina v srpnu 1931. Z této doby pochází známá série fotografií od K. Plicky, na nichž vedle členů Masarykovy rodiny je zachycen i Karel Čapek. V roce 1932 T.G. Masaryk jako dvaaosmdesátiletý ještě naposledy z Bystričky podnikl pěší túru do Martinských holí, doprovázel jej Dr. Edvard Beneš s manželkou.

Po roce 1948 byl dům využíván pro různé účely. Obec jej průběžně udržovala a do jeho rekonstrukce investovala značné finanční částky. Rok 1989 a změna politické situace umožnily rehabilitaci masarykovské tradice. Už v následujícím roce byla zpřístupněna v domě Masarykova pamětní místnost zařízená většinou původním vybavením, bohužel však jen nakrátko. Dědičky Anna a Herberta Masarykovy v roce 1992 prodaly dům soukromému podnikateli z Prahy. Okolnosti prodeje jsou nejasné, neví se také, proč dědičky nenabídly dům obecnímu úřadu, který zde měl kanceláře a také zájem o další provozování expozice. Zanedlouho byl dům zastaven a prodán v dražbě.

V současné době jsou majiteli mladí manželé Bartovi, majitelé stavební firmy Dens. Ti se snaží obnovit jednak původní stav domu, jednak zařizují i pamětní místnost v duchu doby Masarykovy. Z někdejšího vybavení přijímacího salónu zbyla jen dobová svítidla a garnýže. Nábytek je prý umístěn na obecním úřadě a v martinském muzeu. Autentické jsou další stavební prvky - dlažba zahradní terasy, ozdobné klempířské prvky z měděného plechu, vnitřní dřevěné schodiště. Celá stavba působí mohutně, oficiálně, od počátku v původní nízké venkovské zástavbě zřejmě dosti cizorodě. V prostorách zahrady jsou v bývalých stájích ještě zachována původní mosazná napajedla pro koně. Zahrada je zatím dosti zanedbaná, ale současní majitelé mají zpracován projekt na její obnovu. Objekt není veřejně přístupný, proto jsme byli velmi vděční za to, že jsme se mohli podívat dovnitř a paní Bartová se nám věnovala i přes své pracovní zaneprázdnění. Dům je Ministerstvem kultury SR vyhlášen kulturní památkou.

Josef Čapek: Oravští milenci. 1933. Josef Čapek: Oravští milenci. 1933.

Celkový dojem z návštěvy? Slovensko se v druhé polovině dvacátého století zásadně mění rozvojem průmyslu, stavebnictví, dopravy. Nenašli jsme tedy malebnou podhorskou vesničku, spíše příměstskou část Martina, která je však stále turisticky atraktivní jako východisko do okolních Martinských holí. Prezidentův dům přetrvává, ale v důsledku výše uvedených okolností opadl zájem místní veřejnosti o oživení masarykovské tradice. Snad se v budoucnu podaří opět zpřístupnit pamětní místnost s expozicí - Klub přátel TGM a MRŠ o to i nadále usiluje a má k dispozici řadu dokumentů, které by výstavu obohatily.

Z Bystričky jsme ve chvilce přejeli do Martina. Nemohli jsme minout Národný cintorín, kde nám byla zasvěcenou průvodkyní paní Želmíra Bukovská. Pod starými lípami, thujemi a smrky leží výkvět slovenského národa. Jen výčet slavných jmen slovenských intelektuálů, obrozenců, umělců, kulturních a osvětových pracovníků, pedagogů a politiků by zabral celou stránku, mne však zaujal náhrobek K. Plicky a A. Gašparíkové, která byla archivářkou a knihovnicí u T.G. Masaryka, pocházela 2 Martina a podle slov paní Bukovské prezidenta velmi obdivovala. Po chutném obědě v pizzerii na Matičním náměstí jsme byli pozvání do historické budovy Matice slovenské. (...)

Josef Čapek: Ovčák. 1935.

Josef Čapek: Ovčák. 1935.

Další ráno bylo plné mlhy. Vyjížděli jsme opět časně, protože nás čekala nejdelší trasa - na Oravu. Za Žilinou při odbočce na Terchovou se mlha začala zvedat a před námi byl překrásný podzimní den plný slunce. Na úbočích kopců a hor se pomalu zbarvovalo listí buků, habrů a javorů do ohnivých barev, kolem okresní silnice se táhla zoraná pole všech odstínů hnědi. A samá zatáčka - to víte, jaképak kochání se krajinou pro řidiče! V Jánošíkově Terchové jsem si vzpomněla na jeden exponát martinské expozice - byl to rozsudek smrti nad zbojníkem - odsouzen k popravě pověšením za žebro. Exekuce byla vykonána v nedalekém Liptovském Mikuláši. Cesta stoupala, ocitli jsme se v horském údolí, dole tekla řeka s krásným jménem Zázrivka. Čapkem kreslené a fotografované dřevěnice už se zde vyskytují v malém množství, zapracoval na nich zub času a také představy o lepším a modernějším bydlení, realizované v šedesátých letech minulého století v podobě mohutných domů s „břízolitovou“ omítkou. Ojediněle však jsou vidět i nové roubenky, sloužící zřejmě jako rekreační obydlí. V údolí řeky Oravy vyrostly velké továrny - textilky, papírny, ocelárny.

Karel Čapek: Orava Karel Čapek: Orava

Konečně jsme v Oravském Podzámku. První dojem velkolepý. Hrad shlíží majestátně z veliké výšky na domky pod sebou, kolem se vine nádherná řeka - vjem vizuální doplňuje vjem čichový - je cítit příjemná vůně dřeva. Jdeme na obecní úřad a čekáme na audienci u pana starosty. Čekání si krátím studiem obecní vývěsky - zaujal mne termín daň z „nehnutelnosti" - v první chvíli mne napadá, že je to perzekuce invalidních občanů, než mi pan Veliký vysvětlí, že se jedná o slovenský výraz pro nemovitost.

A to už nás přijímá pan starosta Ing. Ján Kompan, velmi vstřícný a příjemný člověk. Pan Kompan pracoval před lety v Praze a ve středních Čechách jako voják z povolání. Zařizuje pro nás vše potřebné, ochotně nás provází do hradu a doplňuje výklad pana kastelána Chmelíka. Hrad je to skutečně pohádkový, rozsáhlý, ze 13. století. Střídal často majitele a pak v roce 1800 úplně vyhořel a zůstal opuštěný. Během 19. a 20. století byl postupně opravován a restaurován, také sem byly umístěny muzejní sbírky. (...)

Po prohlídce hradu jsme se rozloučili s panem starostou a převzal nás pracovník oravského muzea pan Igor Čerňan. A ten nám připravil překvapení! Nejdříve nám ukázal první místo pobytu Josefa Čapka - dům bývalého ovčína, kde měl Josef pronajatý ovčácký byt. Dům je notně přestavěn, nedaleko však stojí jeho replika s původním členěním fasády. Odtud se Josef vydával na procházku na nedaleký kopec Javorová. Při pozdějších pobytech využívala pak rodina Josefa Čapka turistickou ubytovnu naproti hotelu. Teprve potom se přestěhovali k rodině Bokových. Dům Bokových je dosud obydlen, přišli jsme však v nevhodnou dobu - v domě byl nemocný, a tak jsme si jen udělali fotky na zahradě. Cestou jsme dokonce díky panu Čerňanovi narazili na pamětníka - byl jím 76letý pan Milan Hablák, který pamatoval návštěvy Josefovy společnosti na místním koupališti. Malý Milan natrhal na zahradě hrášek, postavil si u cesty stolek se židličkou a jal se čerstvý vyloupaný hrášek prodávat. „Co tu sedíš, kluku, pojď se taky koupat!" řekl prý mu Josef Čapek, když si ten hrášek kupoval. Zhruba uprostřed obce stojí historický dům, bývalá administrativní budova lesů, s pamětní deskou s tímto nápisem: Památce Karla a Josefa Čapka, významných českých umělců, kteří r. 1930 - 1938 navštěvovali Oravu, obdivovali její krásy a milovali její lid. ONV Dolný Kubín, Kruh přátel české kultury Bratislava, Společnost bratří Čapků Praha 1986. Dům má nové opravenou fasádu, v době naší návštěvy se na něm ještě pracovalo.

Josef Čapek: Z Podzámku. 1933. Josef Čapek: Z Podzámku. 1933.

Pan Čerňan byl průvodce nad jiné povolaný. Vždyť provázel po Oravě také pana Karla Pecha, který pro ostravskou televizi natáčel pořad Jak Karel Čapek fotografoval. Některé údaje měl dokonce od Jana Wericha, který na Oravu jezdil kvůli rybaření. Ten prý panu Čerňanovi označil jako místo výletů bratří Čapků turistickou chatu v místě zvaném Raciborie. Také jsme se tam neprodleně vydali – rozmlácenou lesní cestou, naštěstí jen pár kilometrů, chata byla ve slušném stavu, slouží zřejmě lesákům - byla opuštěná.

V krásném slunném odpoledni jsme po chutném obědě (svorně jsme si dali brynzové halušky) Oravský Podzámok opouštěli. Zastavili jsme ještě v Dolném Kubíně, kde jsme „proběhli" muzeum P.0. Hviezdoslava a domek básníka Téa Florina. Spěchali jsme totiž ještě před večerem do Leštin, malé starobylé obce s překrásným dřevěným kostelíkem, kde se 11. srpna 1931 zastavil i Karel Čapek se svou sestrou Helenou a jejím manželem Josefem Palivcem, jak to dokládají jejich podpisy v pamětní knize návštěvníků této památky. (...) Vnitřní vybavení kostela je velmi cenné a překrásné, s bohatou barevnou výzdobou. Od kostela, který je umístěn ve stráni, je působivý pohled na vesnici, která má ještě původní dispozici. Pokračujeme dále po úzké silničce, přejíždíme Chočské vrchy. (...)

Josef Čapek: Zpívající děvčata. 1936. Josef Čapek: Zpívající děvčata. 1936.

To už padá soumrak a my se vypravili k poměrně dlouhé (asi 160 km) cestě zpátky. Dojeli jsme za hluboké tmy, ale šťastně a plni hlubokých zážitků z krásného dne. Myslím, že na Oravě vzpomínka na bratry Čapky žije. V Oravském Podzámku by dokonce pan starosta pro další oživení cestovního ruchu a turismu chtěl obnovit stezky do okolních lesů, kam společnost letních hostů ve třicátých letech s oblibou chodila.

Poslední výpravou po stopách Čapků je sobotní cesta do Topolčianek. Původně plánovanou návštěvu Trenčianských Teplic - místa dlouholetého pobytu Dr. Antonína Čapka a jeho manželky Boženy, za nimiž oba synové často jezdili, jsme po dohodě vynechali - byli jsme tam všichni poměrně nedávno. Raději jsme zařadili Mlyňany s arboretem. Obloha byla pro změnu zatažená, občas pršelo. Tentokrát jsme vyrazili z Trenčína na jih, na Bánovce a Partizánske. Horskou silnicí jsme překonali Tribeč, někde v bukových lesích nedaleko byly rozvaliny hradu Hrušova. Zatím jsme Topolčianky jen projeli a zamířili přes Zlaté Moravce do Tesárských Mlyňan. Arboretum Mlyňany založil v roce 1892 maďarský šlechtic dr. Štefan Ambrózy-Migazzi, který vyženil mlyňanský velkostatek a další pozemky přikoupil. Chtěl mít okolo svého nově postaveného zámku vegetaci připomínající jižní Itálii. Na budování parku se od samého začátku podílel Josef Mišák, zahradnický odborník pocházející z Hořic v Čechách. Své odborné zkušenosti získal po cestách v zahraničí. Hlavním záměrem při tvorbě parku bylo získat co nejvíce cizokrajných dřevin a dokázat jejich životaschopnost ve slovenských podmínkách, přičemž bylo využito zejména vždy zelených druhů ze Středomoří, východní Asie a severní Ameriky. Byla to práce náročná a nákladná. Karel Čapek arboretum navštívil v roce 1926. Vedle dalších druhů si zde povšiml cesmíny (Ilex) - tento keř (v mlyňanských poměrech i strom) pak často vyzvedá pro jeho půvab, barvu a odolnost ve svých zahradnických fejetonech.

Josef Čapek: Myslivci pod stromem. 1937. Josef Čapek: Myslivci pod stromem. 1937.

Při našem vstupu do arboreta (tedy přesněji po zakoupení vstupenek) se rozpršelo o něco víc. To nás ale neodradilo a rychle jsme se přesunuli do nejstarší části arboreta - Ambrózyho parku. Tady to vypadalo opravdu exoticky. Cizokrajné stromy všech tvarů a barev, neproniknutelné houštiny keřů, exotické vůně. Škoda, že začalo cedit opravdu nepříjemně. Mlyňanské arboretum určitě stojí za celodenní návštěvu - je velmi rozsáhlé, na okrajích jsou osazovány další plochy, probíhá zde i vlastní pěstební činnost. Možná že odtud se dodávaly exotické sazenice i do topolčianského parku.

Úprkem jsme se přesunuli k autu a vrátili se do topolčianského zámku. Zámek, někdejší sídlo prezidentů (až do r. 1951), je z větší části renesanční s krásnými arkádami na nádvoří, reprezentační část je přestavěna klasicistně. Poslední větší stavební úprava zde proběhla právě ve dvacátých letech minulého století, kdy se zámek stal letním sídlem prezidenta republiky. Nad renesanční trakt byly citlivě nastavěny mansardové apartmány pro početné hosty a návštěvníky prezidenta a celý zámek byl vybaven ústředním topením. T. G. Masaryk zde pobýval v letech 1923 1933. Od roku 1926 až do posledního roku Masarykova pobytu sem zajížděl také Karel Čapek.

Josef Čapek: V sadě. 1933. Josef Čapek: V sadě. 1933.

V současné době je zámek v majetku slovenského Svazu odborových organizací a slouží z větší části jako hotel. Můžete si zde zakoupit noc v prezidentském nebo Alicině apartmánu. Absolvovali jsme zde běžnou prohlídku pro veřejnost v klasicisním traktu - zámecké komnaty jsou zařízeny původním nábytkem po Habsburcích, sbírky porcelánu, kameniny, všeho možného. Celkový dojem - autentické, ale velmi sešlé, nemalovalo se tu snad od posledních Habsburků, na stěnách mapy po dávném zatékání, podlahy a nábytek volají po renovaci. Masarykova pracovna v rohové místnosti s krásným výhledem do parku, jednoduše zařízená. Místo dobových fotografií připomínajících slavnou éru zámku jen špatně fotokopie v plastových obalech. Ve vstupní hale bronzová socha T.G. Masaryka v nadživotní velikosti (autora se nám nepodařilo zjistit, průvodkyně pravila, že je odněkud z Čech a ta socha taky). Díky tomu, že byla sobota a na zámku se oddávalo (celkem 4 svatby v průběhu dvou hodin), jsme se mohli podívat i do zámecké kaple - obraz dávné majitelky na úmrtním loži tam stále visí jako za Čapka. Chtěli jsme se dovědět více, ale současná paní vedoucí objektu byla bohužel zaneprázdněna organizací svateb, a tak nám nemohla věnovat ani minutu.

Přestalo pršet a my jsme se šli projít do parku. Tam jsem se těšila nejvíc a mé očekávání se naplnilo. Rozsáhlý park už začínal být v podzimních barvách, cestičky u zámku upraveny a vysypány bílým pískem. A ty stromy! Statné duby, buky, černé borovice, platany, ginga (dokonce; plody), liliovníky, metasekvoje. Stará smuteční vrba nad rybníkem, a dokonce Čapkem popsaný „hořící keř" - exotický druh javoru, barvící se na podzim živě červeně. Prý tu na jeho proměnu čekával starý pán až do října. Dnes už je ze stromu jen torzo - jediná větev, ale živá. Pod korunami starých stromů jako by se zastavil čas. V ještě zeleném trávníku shluky fialových ocúnů. A tamhle na cestičce jakýsi muž s fotoaparátem, že by – ale ne, to jen profesionální fotograf pořizuje originální snímky nevěsty jukající zpoza stařičké lípy. Ženich není v záběru vidět - obětavě přidržuje nevěstinu krinolínu, aby si ji neurousala v mokré trávě. Topolčianky tedy žijí svým životem, trochu komerčním, ale jsou zároveň velmi autentické.

Josef Čapek: Pradlena. 1930. Josef Čapek: Pradlena. 1930.

Přihlásil se hlad, a tak jsme opustili park, opustili zámek a vydali se na další cestu. Okolo Tríbeče jsme dojeli do Nitry a odtamtud odbočili na Rumanovou. Ve zdejším zemědělském kraji měl statek a továrnu na zpracování tabáku pan Miško - Maximilián Schwarcz, který tu v létě hostil řadu českých umělců - herců a hereček, spisovatelů, malířů, novinářů. Dodával do Čapkovy domácnosti víno a slivovici. Miškův dům v Rumanové (má číslo 14) je rozsáhlý, ale zpustlý objekt, pomalu propadající neodvratné zkáze. Na dvoře dožívá starý tamaryšek, v zahradě akáty, kaštany, javory, divoký chmel. Dříve snad dům využívala obec, jak svědčí už těžko čitelná tabule s nápisem mateřská škola, anebo staré skladové regály uvnitř, kam nahlédnete vybitými okny; dnes je opuštěný a chátrá. Sám někdejší majitel měl nejasný konec života, po návratu z koncentračního tábora přišel po roce 1948 o všechen majetek a pak jeho stopy zmizely, neví se, jak a kdy dožil. Pan Veliký v tomto směru shromažďuje informace, zatím bez valného úspěchu. V Rumanové bylo smutno - zašlé časy už nikdo nevrátí, lidé neznají historii domu, spojují ho s poválečnou dobou, kdy tam někteří pracovali pro MNV.

Nadešel večer a čas k návratu - vyčasilo se, na obloze barokní oblaka, zapadalo slunce, za pásy polí bylo opět vidět hory. My jsme spěchali nížinou Váhu přes Hlohovec a Piešťany „domů“. (...) A pak už nám nezbylo než srdečně poděkovat panu Velikému za vzorně připravený program a péči o nás v průběhu celého pobytu. Na tuto cestu určitě nezapomeneme a budeme se těšit, že poznatky z ní zúročíme pro obě strany.

Text byl poprvé otištěn v Documenta Čapkiana, XLII, prosinec 2003.

 Josef Čapek: Prodavačka výšivek. 1936.  Josef Čapek: Prodavačka výšivek. 1936.

 

Uložit jako PDF


Anketa

Anketa:

Jak trávíte na podzim volný čas?
Sportem nebo procházkami13 hlasujících
Návštěvou kulturních pořadů4 hlasujících
Návštěvou restaurací, barů, klubů11 hlasujících
Brouzdáním po internetu11 hlasujících
Studiem8 hlasujících
Spánkem24 hlasujících
Četbou8 hlasujících
Celkem hlasujících: 79
Kontaktní informace

Po-Pá   9.00 - 20.00 hod.
Sobota 9.00 - 16.00 hod.

Zasílat novinky emailem
   
cz en
Univerzita Karlova
© 2012-2016 Právnická fakulta
Univerzita Karlova, Právnická fakulta, nám. Curieových 7, 116 40 Praha 1 tel. +420 221 005 111
http://www.gutenberg.org/ http://www.europeana.eu/ http://www.ebookeater.cz/ http://www.oapen.org/ http://openlibrary.org/