Bratři Čapkové: Svatá noc a Kniha a vánoce

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Karel Čapek: Krátcí dnové

Už je toho světla vůbec málo v tom věčném sychravém podmraku; tak málo, že není až málem poznat soumrak ani svítání; a ještě se ten trošek světla krátí, jako by se ten rok ke konci už ani nechtěl namáhat s tím, aby byly nějaké dny, - jen už to zaspat do toho Silvestra, přitáhnout peřinu k bradě a čekat, až zase začnou nové žně dnů z úrody nového roku. A vida, ona to není náhoda, že zrovna ten doklepávající měsíc prosinec, z něhož vytékají dny vyčpělé a nedostatečné jako poslední krůpěje z prázdného sudu, že tento unavený měsíc prosinec se na konci sebere k radostnému gestu Štědrého večera. I ten Mikuláš, i ten bláznivý Silvestr, to vše se účelně nahrnulo právě na ten černý a umdlený prosinec, abychom ve zdraví strávili tu agónii roku. Z čehož je patrno, že moudrý řád přírody to zařídil dobře, stvořiv ty nejsmutnější a nejkratší dny právě kolem těch zářivých svátků, nebo obráceně, umístiv ty nejpěknější svátky do toho měsíce k ukousání.

Lidové noviny, 36, 13.12.1928, č. 630, s. 5.

 

Karel Čapek: Svatá noc

"Já se ti divím," křičela paní Dinah. "Kdyby to byli pořádní lidé, šli by k starostovi, a ne takhle žebrotou! Proč si je nevzali do domu Šimonovic? Proč se jich máme ujímat ausgerechnet my? Copak jsme něco horšího než Šimonovic? Já vím, Šimonova žena by si takovou holotu do domu nepustila! Já se ti divím, člověče, že se tak zahazuješ s já nevím kým!"

"Nekřič," bručel starý Isachar, "vždyť to budou slyšet!"

"Ať to slyší," pravila paní Dinah pozvedajíc hlas ještě víc. "Nevídáno! To by tak hrálo, abych nesměla doma ani pípnout kvůli nějakým tulákům! Znáš je? Zná je někdo? On říká, to je má žena. Povídali, jeho žena! Já vím, jak to u takových poběhlíků chodí! Že se nestydíš pustit něco takového do domu!"

Isachar chtěl namítnout, že je pustil jen do chléva, ale nechal to pro sebe; měl totiž rád svůj pokoj.

"A ona," pokračovala paní Dinah pohoršeně, "ona je v jiném stavu, abys to věděl. Prokristapána, ještě to nám tak chybělo! Jezus Maria, abychom tak přišli do lidských řečí! Prosím tě, kdes nechal hlavu?" Paní Dinah nabrala dechu. "To se rozumí, nějaké mladici ty neumíš říct ne. Když na tebe udělala ten svůj kukuč, tak ses mohl přetrhnout samou ochotou. Mně bys to neudělal, Isachare! Jen si ustelte, lidičky, je tam ve chlévě slámy habaděj - Jako bychom byli v celém Betlémě jenom my, kdo mají chlívek! Proč jim Šimonovic nedali otep slámy? Protože Šimonka by si to nedala od svého muže líbit, rozumíš? Jen já jsem takový ošlapek, že na všechno mlčím - "

Starý Isachar se obrátil ke zdi. Snad přestane, mínil; ona má trochu pravdu, ale dělat tolik řečí pro jednou -

"Brát cizí lidi do domu," rozjímala paní Dinah ve spravedlivém hněvu. "Kdoví co je to zač? Teď abych celou noc strachem nezamhouřila oka! Ale to ti je jedno, viď? Pro lidi ty všecko, ale pro mne nic! Abys ty vzal jednou jedinkrát ohled na svou udřenou a churavou ženu! A ráno abych po nich ještě uklízela! Když ten člověk je tesař, proč není někde na práci? A proč zrovna já mám mít tolik trápení? Slyšíš, Isachare?

Ale Isachar tváří ke zdi dělal, jako by spal.

"Panenko Maria," vzdychla paní Dinah, "mám já to život! Celou noc abych nespala starostí... A on si spí jako dřevo! Mohli by nám odnést celé stavení, a on si chrní... Bože, mám já to svízel!"

A bylo ticho, jen starý Isachar pozorně členil tmu svým chrupáním.

K půlnoci ho vzbudilo z dřímoty potlačované ženské zasténání. I safra, lekl se, to bude něco vedle v chlívku! Jen aby to nevzbudilo Dinu... To by zas bylo řečí!

I ležel nehnutě, jako by spal.

Po chvíli bylo slyšet nový ston. Bože, smiluj se! Bože, dej, ať se Dinah neprobudí, modlil se v úzkostech starý Isachar, ale vtom už cítil, že se Dinah vedle něho vrtí, zvedá se a napjatě naslouchá. Bude zle, řekl si zdrceně Isachar, ale zůstal pěkně zticha.

Paní Dinah bez hlesu vstala, přehodila přes sebe vlňák a vyšla na dvůr. Asi je vyhodí, řekl si bezmocně Isachar. Já se jí do toho míchat nebudu, ať už si dělá, co chce...

Po jakési podivně dlouhé a tlumené chvíli se paní Dinah vrátila opatrně našlapujíc. Isacharovi se ospale zdálo, že chrastí a praská nějaké dříví, ale rozhodl se, že se ani nehne. Snad je Dině zima, mínil, a dělá si oheň.

Pak se Dinah znovu potichu vykradla. Isachar pootevřel oči a viděl nad planoucím ohněm kotlík s vodou. Nač to je, řekl si s podivem a hned zase usnul. Probudil se teprve, když paní Dinah takovými zvláštními, horlivými a důležitými krůčky běžela s dýmajícím kotlíkem na dvůr.

I podivil se Isachar, vstal a trochu se ustrojil. Musím se podíval, co je, řekl si energicky, ale ve dveřích se srazil s Dinou.

Prosím tě, co tak běháš, chtěl vyhrknout, ale ani se k tomu nedostal. "Co ty tu máš co okounět," utrhla se na něho paní Dinah a zas běžela na dvůr s nějakými klůcky a plátýnky v náručí. Na prahu se obrátila. "Jdi do postele," rozkřikla se přísně, "a... a nepleť se nám tady, slyšíš?"

Starý Isachar se vyštrachal na dvorek. Před chlívkem viděl bezradně trčet ramenatou mužskou postavu, i zamířil k ní. "Jojo," bručel chlácholivě. "Vyndala tě, že? To víš, Josef, ty ženské... " A aby zamluvil jejich mužskou bezmoc, ukazoval honem: "Koukej, hvězda! Viděls už někdy takovou hvězdu?"

 

Lidové noviny, 38, 25.12.1930, č.648, s.1.

 

 

 

 

 

 

 
Josef Čapek: Kniha a Vánoce

Bezbožníkům, kteří si neváží ani kněh, ani Vánoc, je především nutno pověděti, že knihy i Vánoce zasluhují toho velmi, aby jim byla věnována veškerá vážnost i horlivost a aby jim bylo z upřímného srdce holdováno. Knihy i Vánoce mají své obzvláštní hodnoty a přednosti, pro něž jsou hodnými lidmi milovány. Vánoční ryba, vánoční sladkosti a vánoční prázdniny zajisté nejsou k podcenění, nemluvě tu ani o všech těch kouzlech zimy, jež jsou nám všem známa ze zkušenosti vlastní i z knih, v nichž uložena jsou dosti často chvalná dobrozdání o půvabech času zimního a hlavně doby vánoční, sepsaná od prozatérů i básníků, o jejichž věrohodnosti nelze pochybovati.

Někdo by nám snad chtěl namítnouti, že Vánoce sice mají své přednosti (zvlášť když je pěkný sníh), ale že knihy a Vánoce nijak spolu nesouvisejí. Snad by se leckomu tak mohlo zdáti, a to zvláště těm, kdož si Vánoc a knížek mnoho nevšímají. Mnohé úkazy však tomu nasvědčují, že knihy a Vánoce v souvislosti jsou. Bylo vypozorováno, že před Vánocemi vždy vychází více knížek a že před Vánocemi vždy knihkupci inzerují útěšné texty, v nichž všem bezradným, kteří se ptají: „Co máme dáti svým milým k Ježíšku?“ a „Co chtěly by naše děti k Vánocům?“, odpovídají jasně a pevně: „Knihu!“

A mají pravdu!

Každý, kdo miluje Vánoce a knihy i kdo miluje své milé a děti, tohle potvrdí. Co mě se týká, já si Vánoce bez knihy ani nedovedu představit. Od svých nejdětštějších let, počínaje Ma-lý-mi no-vi-na-mi pro dě-ti až po dnešek, konče opět knihami o hmyzu a o divokých národech, dostal jsem už k Ježíšku tolik kněh, že toho je opravdu pěkná knihovna, která, dopřeje-li nám všem pánbůh požehnaných let, dávno ještě není početně dovršena. Mám se tedy vzhledem k svému stáří stále ještě na co těšiti, co potěšením mého mládí byla nejprve o Vánocích uštědřena kniha, ba bývaly to vždy knihy i dvě až tři.

Když jsem tohle začal psáti, nechtěl se mi dost líbit titul, kterým jsou tyhle řádky nadepsány. Zdálo se mi, že pro čtenáře spíše by mělo býti nadepsáno Vánoce a kniha (neboť o Vánocích mají býti darovány a čteny knihy), a nikoliv Kniha a Vánoce, což více mluví za duši nakladatelskou a knihkupeckou, která, přesvědčena o této mystické souvislosti knihy s Vánocemi, chce o Vánocích hlavně knihy prodávati. Přesvědčen o této mystické souvislosti, dávám jim i v tomto bodě plně za pravdu, myslím však, že mystický kruh není těma oběma slovy ještě cele uzavřen. Pokud já vím - dostával jsem doma k Vánocům vždycky vedle knížek ještě pořádné teplé bačkory, čímž byl blahodějný kruh Vánoc plně a vhodně uzavřen. Začal jsem knížky čísti hned o Štědrém večeru, jakmile jsem je dostal, nedbaje už ani ořechů a pomerančů a máslových rohlíčků, a nemohli mě pak ovšem od knížky dostat ke spaní. Ráno, hned jsem se probudil, uchopil jsem rozečtenou knížku a vjel jsem do nových bačkor. Knížka zajisté znamená ušlechtilý požitek a vzdělání (tohle není má původní myšlenka), bačkory však znamenaly cosi jako bezpečnou hráz vůči svodům zevního světa. Bačkory znamenaly, že jsem odhodlán pro knížku nejíti sáňkovat ani bruslit ani bojovati sněhovými koulemi; vyjadřovaly přísné uzavření vůči vnějšímu světu (ostatně venku bylo zima a doma u kamen bylo příjemněji). Vyzbrojen bačkorami pouštěl jsem se do Tajuplného ostrova Vernova a mezi indiány i do hvězdných světů populárního hvězdářství Flammarionova, v bačkorách donášely mne knížky k nejvyšším vrcholům úchvatu a radosti.

Toto neříkám proto, že by snad nakladatelé a knihkupci měli vedle dobrých knížek zároveň prodávati také teplé bačkory, ačkoliv obé je ve vánočním čase milé a prospěšné dětem i dospělým. Zajisté však mělo by se v zimním čase prodati aspoň tolik kněh jako bačkor, zatímco vidíme, že je mnoho lidí, kteří mají zimní bačkory, a nečtou knihy. Buďtež jim přány ty bačkory; je jim sice teplo na nohy, ale v jejich srdcích i hlavách je studeno. Ti, kdož čtou, jsou pro zimu i pro život opatřeni lépe.

Mnoho bych mohl říci o tom, jakou radostí jest dětem kniha. Příliš mnoho rodičů to neví; děti to vědí, ale nedovedou to začasto říci. Můj otec to věděl; sám, ať byl jakkoliv udřen, nedovedl uzavříti dílo dne bez čtení a naše náruživé čtenářství bylo jedinou vášní, kterou u nás nekáral a kterou podporoval. Kdyby nás obdarovával marnivými zbytečnostmi, tu bychom si byly řekly (děti jsou velmi kritické a vnímavé), že jest malicherný; takto jsme v něm vždy ctily vážného a vzdělaného člověka. Nevím, snad jsou nějaké děti, které nemají ke knize lásku a úctu; ale jest jich ještě mnohem méně, než si mnoho rodičů myslí.

Mluvím však o dětech (zrovna vzpomínám na to, že bratr Karel četl vždy nejraději v zahradě usazen co nejnepohodlněji ve větvích nahoře na jasanu a tuze si to liboval, se mu to prý krásně čte), mluvím však o dětech, a zatím bylo by nutno říci, že větší ještě potřebou než pro dítě jest kniha dospělému. Nechci mluviti o vzdělávání a zušlechťování, o mravní posile a hygieně ducha, o věcech, jež každý řádný člověk musí vědět a cítit.

Jakkoliv může člověk býti činný a silný, pevný, sebejistý, ba i třebas šťastný, i jemu může vždy býti kniha tím, čím bývá nemocnému, samotnému i opuštěnému. Slyšel jsem tuhle říci člověka, jenž nemá přátel, jenž je na sklonku života, který byl dosti tvrdý, že kdo má knihy, dobře oželí nedostatku přátel i mnohých radostí světa. Nevím, co by ve prospěch knihy mohlo být řečeno vážnějšího, co by ušlechtileji i z této strany osvětlilo její obecný úkol.

Musíme tu ovšem mysliti na knihu dobrou. Špatná kniha je jako špatná lidská společnost, samota se špatnou knihou jest pobývání na nedobrém místě a z hloupých kněh lidé hloupnou. Kdyby si toho sami nežádali, nikomu by se nevyplatilo psáti špatné knihy a nikdo by je nevydával. Ale jest ještě velmi mnoho špatných čtenářů, kteří čtou jen to nejhorší, co je děláno s menším uměním i důvtipem než ony bačkory, o nichž jsme mluvili výše. Pro ty by tedy bylo lépe, kdyby té četby nechali a raději jezdili na sáňkách a na bruslích a vesele se koulovali. Tím by prospěli svému zdraví i půvabu Vánoc a skutečná literatura by takto stejně nic neztratila.

Dobří čtenáři vědí, co a které jsou dobré knihy a dobrá nakladatelství. Špatní čtenáři jsou ti, kteří to pořád nepřivedli tak daleko, aby o nich věděli. Někteří se ptají, jak se toho dovtípiti, co je dobrá literatura?

Těm tedy možno odpověděti tolik, že toho se lze nejúspěšněji dopíditi především dobrou četbou.

 

Literární rozhledy, prosinec 1923.

 

Uložit jako PDF


Anketa

Anketa:

Co si vozíte ze svých cest?
Suvenýry a pohledy14 hlasujících
Regionální speciality13 hlasujících
Knihy a mapy3 hlasujících
Vši a různé exotické nemoci3 hlasujících
Kontakty na nové přátele5 hlasujících
Nic, stačí mi mé zážitky18 hlasujících
Celkem hlasujících: 56
Kontaktní informace

Po-Pá   9.00 - 20.00 hod.
Sobota 9.00 - 16.00 hod.

Zasílat novinky emailem
   
cz en
Univerzita Karlova
© 2012-2016 Právnická fakulta
Univerzita Karlova, Právnická fakulta, nám. Curieových 7, 116 40 Praha 1 tel. +420 221 005 111
http://www.gutenberg.org/ http://www.europeana.eu/ http://www.ebookeater.cz/ http://www.oapen.org/ http://openlibrary.org/