Bratři Čapkové: Listopad a Podzim

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Karel Čapek: Listopad

Ještě se nemůže říkat, že rok se končí; například venku, na polích a mezích, je ještě převelmi živo; kdekterá kozička a kravka se honem vypásá, než ji zaženou do jejího chléva, aby tam přestavovala betlémské jesle; ještě pokvétají slzičky Panny Marie, zlatě se třpytí starček a zamane si kvést plazivá mochna. Co se půdy týče, ta pracuje na celé kolo; je zrytá, zoraná a zvláčená, a teď tedy přijímá vláhu i vzduch, voní a větrá, dýše a potichu se rozpadá v kyprou ornici. Ještě mokvá v lese hřib, křehnou žluté lišky a kreslí čarodějná kola bělavá houba, které nemohou přijít na jméno; a všude jsou zardělí strejci, kteří osekávají, sbírají a vozí na fůrách voňavé klestí. I těch zvířat je nějak nápadně víc než v létě; z každé oranice frčí hejno koroptví, zajíc kličkuje k lesu, těžce plácají křídly tetřevi a na pasece zasvítí srní světlými zadečky. Tedy jak říkám, živo by bylo dost; ale najednou, než se kdo nadá, je tu mlhavý soumrak, tu tam proskočí světélko, a celý svět zalehne nesmírná osiřelost; jen pomalá fůra skřípe k vesnici a osamělý člověk s rukama v kapsách jde někam chvatně a zamlkle. Rok se ještě nekončí; ale končí se dnové.

Marná sláva, tmavý je podzim; ale i to je dobře seštymováno. Jinak by nemohly tak pateticky řeřavět poslední barvy podzimu: nach šípků a bohatá červeň bobulí dříšťálových, šarlat višňových korunek, temná žluť modřínů a těžké zlato spadaných listů kaštanových (koukej, mezi nimi to lesklé, brunátně hnědé oko kaštánku, pootevřené v puklé slupce). A nebýt té tmy, nesvítila by nám tak silně ta pravá a nejslavnější barva podzimu: světélko v oknech domova.

Říká se, že se na podzim příroda ukládá k spánku. Je to přibližně pravda, ale ukládá se k němu, jako děláme my; otálí s tím, odstrojuje se s pomalou libostí a ještě se jí chce povídat, co bylo dnes a co bude zítra; a ještě než usne, smísí si vzpomínky uplynulého času s plány budoucích dnů. Ještě nespadalo letošní listí, a už jsou na větvích a proutí tvrdě nalité pupence příštího jara. Tak, a teď se může usnout; neboť i spát se má dopředu.

Čím jsem si ušetřil na konec ten pravý a každoroční objev podzimu. Je to objev vlastního pelíšku. Je to každoroční návrat do postele. Nikdy člověk nespí vděčněji a neprotahuje se v posteli blaženěji než v této době, kdy se krátí dnové. Všechno básníci opěvali, ale nevím, že by některý z nich místo ňader a nebeských úkazů zapěl chválu obyčejného teplého lůžka. I o snech se toho napsalo ažaž, ale kdo popsal hladkou přívětivost podušky a důvěrnou dlaň důlku pod námi proleženého? Připojme tudíž k chvále podzimu tuto chválu lidského pelíšku; ať je laskavý k spícím, něžný ke všem chorým a posilující pro ty unavené; ať najde i zajíc dobrý pekáč, srna suchý důlek a vrabec dobrý úkryt pod okapem střechy, amen.

Lidové noviny, 45, 7.11.1937, č. 559, s. 1-2.

Karel Čapek: Podzimní
"Za onoho času řekl Pán Ježíš učedníkům svým." Ale jaký byl zrovna tehdy čas, která hodina denní a která roční doba, o tom bible nepovídá nic: a přece by člověk rád věděl, jak to "za onoho času" aspoň jednou opravdicky vypadalo.
"Za onoho času" byl třeba zrovna takový šedivý listopadový den jako dnes; bylo chladno, tři nad nulou, a mlha zalézala až za kůži. Je možno si představit, že Šimon Zelotes měl hrozný katar; i odkašlával mrzutě a myslel na to, že by raději tento, ležel někde u kamen. Ale Rabbóni šel zamyšleně v čele apoštolů a neříkal nic; chvílemi zrychlil krok, aby byli dříve v hospodě, ale pak se zase zahloubal a zapomněl na všecko.
Rovněž tak možno si představit, že Jan kopal před sebou kaštan, kaštan v ježaté skořápce, z níž puklinou vykukovalo veselé a hladké jádro. Nemyslel celkem na nic než na to, aby se mu ten kaštan neztratil. Petr myslel na svou ženu, na děti a na to, že tam doma je jistě zatopeno a že by si snad mohl vzít na týden dovolenou. Když si vzpomněl na praskající oheň, zamnul zkřehlýma rukama tak silně, že to svištělo.
"Mládenci," ozval se Bartoloměj tlumeně, "víte, co bych dnes rád? Skopové na marjánce. Já nevím, to tak nějak ohřeje -"
"Ale nesmí být tlusté," poznamenal Marek.
"Ne," děl Bartoloměj. "Tlusté je lepší pečené. To se musí udělat prudký oheň -"
"A dát trochu česneku," vpadl Ondřej.
"Asi tři stroužky," pravil Tomáš. "Můj dědeček říkal, že česnek vyhání devět nemocí. Ale já tomu nevěřím."
"To když je člověk nachlazen," vykládal Ondřej. "Uvařit česnečku, zapotit se, a je to."
"Nebo víno se skořicí," řekl Marek. "Hodně horké víno, a trochu medu. To si dej udělat, Šimone."
Šimon něco zabručel; bylo mu prabídně.
"Takhle pečená skopová kýta," pokračoval Bartoloměj polohlasně.
"- třeba s hrachem, nebo s kapustou," řekl Filip. "Hodně teplá zelenina, to já rád."
"Hrachová polévka," ozval se Matouš jako ze sna. Všichni umlkli.
"Já bych měl chuť na jahelník," rozesnil se Petr. "Když se do toho dají sušené švestky - a trochu to připéct, víte? To vám je moc dobré. A zalévat mlékem. Má žena to dělala, no jistě jednou týdně."
"Já nejraději husu," hlásil se Jidáš.
"Krmenou?" ptal se Juda se zájmem.
"Ne. Takovou ... menší, víte? Já nerad husu po židovsku. Ale jen ji tak opéct na pekáči ... hodně dohněda ..."
"Pamatujete se," ozval se Jakub Alfeův, "jak jsme měli ... na té svatbě ... v Káni Galilejské ... toho krocana? Lidi, takovou nádivku jsem jakživ nejedl."
"Ta byla z kaštanů," řekl Filip. "Ale musí se dát hodně vajíček."
"Nebo takhle ... uzený jazyk ... se špenátem," zasnil Matouš.
 "Toho se člověk nenají," odporoval Juda. "Ale husí drůbky ... nebo šoule ... musí se hodně omastit ... šoule ... husím sádlem."
Rozhostilo se přemítavé ticho. Rabbóni nějak přidal do kroku, spěchal do sychravé mlhy, a dvanáct apoštolů za ním. Bylo šero, jako by se už stmívalo; a chladno, kruci! Šimon Zelotes se rozkašlal.
"Když jsem byl malý," ozval se měkce Jakub, bratr Ondřejův, "tak mně ... maminka ... dělala poplamenice. Víte, co to je? To se strčí placka ... z chlebového těsta ... do pece, když už se chleby vytáhly, a trochu se opeče, a vyndá se celá horká ..."
"... a dá se na ni hezký kus másla," dodával Ondřej vzdychaje; tu se Mistr zastavil a obrátil se k apoštolům.
"A špetička kmínu," řekl zamyšleně. "S kmínem je to ještě lepší. Taky mně to maminka dělala."
To řekl za onoho času, obrátil se a spěchal - vykoupit svět.
Já bídný hříšník věřím, že tak nějak to za onoho času bylo.

 

Lidové noviny, 31, 15.11.1923, č.573, s.1.

 
Josef Čapek: Podzim

„To někdy v červenci se stýská po jeseni“ - tak nějak rozezvučela se lyra básníkova a pak skutečně a neodvolatelně nastal podzim. Omyl je vyloučen. Opravdu jsou tu již ony mlhy, purpury a jantary stromů, hrozny zlátnou a brunátní, je tu i ten malachit oblohy, i stříbro pavučin a studeně rosné ráno, vše zcela tak, jak to předpověděl básník. Je tu vše, co k podzimu náleží. Za odpolednů rozvíjejí se po brambořištích útočné roje střelců (je to z dálky jako japonská krajina), psi jsou neposlušni, ale přesto téměř každá koroptev je vyslíděna a vzata na mušku. A za večera to chladne, přes meze a luka se prostře jízlivá mlha a za rukávy to fouká. Krajina je pak smutná a opuštěná a chodce jímá touha po domácím krbu. Tu, myslím, zmocňuje se oněch střelců potřeba družnosti a oni usedají u krbu hospodského, dýchajíce si do dlaní a popíjejíce (tak by se mi zdálo) čaj s hodně rumu. Vzdálené jsou osamělé dvorce, jež se teď propadají do šera noci, vzdálená světla oken, bojující v dálavách s temnotami. Psi, uběhaní a vypráskaní, stáčejí se vzdychavě u nohou pánových, jehož ústa v družném rozhovoru hlaholí o podivnostech Náhody. Srkajíce svůj dýmající čaj krátkými doušky, častují se všichni spolustřelci svými loveckými příhodami tohoto dne. Tu tedy Náhoda jeví se být velikou ochranitelkou veškeré zvěře, dopomáhajíc jí v úniku proti všemu pomyšlení a nadání a před nejlépe mířenými ranami, dávajíc jí propadnouti se i do země nebo rozplynouti se do vzduchu i se všemi broky, jež do ní dovednost střelcova vpálila.

„To někdy v červenci se stýská po jeseni.“

Hrozny zlátnou a brunátní, vše zlátne, brunátní, sládne a dozrává. Nedozrávají jen domky v koloniích, stavěné za podpory družstev i státní, domky rodinné, které podle ujišťování stavitelů měly být již v červenci hotovy. Avšak, jak básník správně pěje: „To někdy v červenci se stýská po jeseni“ a rozestavěným domkům se v jeseni stýská již po zimě. Zajisté, že pomoc státní není tak účinná jako pomoc boží, pod jejímž pečlivým dozorem včasně dozrává jablko i jalovec. Boží pomoc, absorbovaná teď sklizní a sládnutím plodin, docela pomíjí činnost stavitelů a zedníků, při níž se tolik sakruje.

„To někdy v červenci se stýská po jeseni“, avšak v jeseni, kdy vítr ze strnišť fičí alejemi jeřabin a bříz, tu se dokonce i literátovi tak nadmíru intelektuálnímu, jako je Karel Čapek, někdy prudce zasteskne po jaternicích. Z podzimních obrazů Antonína Hudečka, zvlášť z těch, kde zlato stromů je tesklivě zeřídlé, kde krajinná krabatina choulí se pod Studenou oblohou a kouře komínů splývají s mlhou, promlouvá, jak se mi vždy zdálo, obzvláštní touha po večerní bramborové polévce a po peprné dýmce, pokuřované tulákem krajinářem v teplé světnici, co venku se ukládá noc, za níž nelze už malovat. Avšak obětní dým horké jaternice jest ještě vonnější a kořennější než majoránka bramborové polévky. Musely by to ale být jaternice jen takové, jaké za svých slavných dob dělávala nebožka babička. Ó zašlé zvěsti dávných časův! Zda od oněch dob nepropadly podzimy i zimy těžkému úpadku! Neboť jejich tajemství jest již neznámo novým pokolením.

A ona Posvícení, jež bývala z podzimních divů našeho mládí, posvícení, jichž dlužno vzpomenouti, když v šednoucích polích se trousí bílá stáda husí. Tehdy, za jiskřivě chladného podzimního dne, chuť k jídlu byla veliká po pouti do vesnice ukryté mezi lesy a poli, kde, divili jsme se, těch málo chalup má i svůj kostel. Stůl se, jak praví báje, prohýbal pod tíží tučných jídel. Tehdy, vypravují rodinné zkazky, bylo pokrmu tolik, že kuchařkám nebylo možno docílit, aby všechno šlo náležitě po pořádku. Jaternice prý (sám se však nepamatuji) byly dány na stůl s křenovou omáčkou a hovězí maso až po husích drůbkách s knedlíky a se zelím; vedle toho bylo tu však i maso telecí, i vepřové, husa pečená, kuřata zadělávaná, na paprice i smažená, zajíc, okurky, koláče a káva posázená ohromnými mastnými oky. Bylo věcí cti požíti veškerých těchto heroických krmí a opětovně vyhověti všemu pobízení. Spolustolovníci se navzájem povzbuzovali (jest na světě přátel a příbuzných) a pozemská družnost kolovala hlučně nad stoly.

A po hodech šlo se s napranými žaludky na hřbitov, k rovům předků. Zde slavně odpočívají, odbyvše si zdárně všechna svá posvícení, než je Hospodin povolal k radovánkám nebeským. Hroby jsou sesedlé a zarostlé vysokou plevelí, v níž skomírá poslední jiřina; kříž z červeného kamene je už trochu nakřivo. „A dal jsem to opravit teprve před patnácti lety,“ diví se strýc; „zrovna to bylo takhle na podzim. Ale abychom šli zas domů dojíst, co jsme nedodělali u oběda. Taková procházka na podzim pěkně vytráví.“

 

Lidové noviny, 13. 9. 1923 (Ledacos)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Uložit jako PDF


Anketa

Anketa:

Co si vozíte ze svých cest?
Suvenýry a pohledy13 hlasujících
Regionální speciality13 hlasujících
Knihy a mapy3 hlasujících
Vši a různé exotické nemoci2 hlasujících
Kontakty na nové přátele4 hlasujících
Nic, stačí mi mé zážitky18 hlasujících
Celkem hlasujících: 53
Kontaktní informace

Po-Pá   9.00 - 20.00 hod.
Sobota 9.00 - 16.00 hod.

Zasílat novinky emailem
   
cz en
Univerzita Karlova
© 2012-2016 Právnická fakulta
Univerzita Karlova, Právnická fakulta, nám. Curieových 7, 116 40 Praha 1 tel. +420 221 005 111
http://www.gutenberg.org/ http://www.europeana.eu/ http://www.ebookeater.cz/ http://www.oapen.org/ http://openlibrary.org/